Reputace jako nejcennější komodita: Proč si umělci nevědomky zavírají dveře do solidních galerií

Pravidelně za mnou chodí umělci pro radu. Scénář bývá jako přes kopírák: „Už to zkouším hrozně dlouho. Oslovuji galerie, posílám portfolia, ale nikdo nereaguje. Přitom tvořím na plný plyn a lidem se to líbí.“ Když se pak podívám na jejich životopis a na místa, kde dosud vystavovali, okamžitě vidím, kde je zakopaný pes. Proč se nemohou hnout z místa, i když mají talent.

Dokud vystavujete lokálně a prodáváte svá díla za pár tisícovek, je to skvělý a přínosný koníček. Sousedé kupují, rodina chválí, na vernisáž přijde padesát lidí. Problém nastává ve chvíli, kdy se rozhodnete přejít na vyšší úroveň – na skutečný trh s uměním. V tu ránu většina autorů zjistí, že vůbec nerozumí pravidlům hry. Najednou se sice všem všechno líbí, ale nikdo nekupuje. Umělci tak začnou hledat nové příležitosti na vlastní pěst nebo dají na rady z okolí. A ti talentovanější z nich začnou velmi rychle dostávat nabídky od galerií, které jim v ovacích nabízejí výstavu. Kolotoč se roztočí: malují, vystavují, balí obrazy... jenže na konci roku je finanční bilance nula nebo mrazivé minus.

Jak je to možné? Stali se totiž kořistí vanity galleries.

Pocit úspěchu, který si platíte sami

Tito tvůrci se dostali do hledáčku galerií, jejichž jediným byznys modelem je vystavit kohokoliv – hlavně když zaplatí. Neexistuje zde žádný kurátorský štít, žádný filtr kvality, žádná následná podpora nebo budování jména umělce.

Část autorů to časem pochopí a uvědomí si, že potřebují do skutečných, renomovaných galerií. Jenže právě tam narazí na další bariéru - zeď nezájmu. Nastalá frustrace z vyčerpávajícího maratonu výstav, které nikam nevedly, a z nezájmu ze strany prestižních institucí, se ještě více prohlubuje.

Mnozí umělci si pak začnou zoufat, že umělecký svět je asi jen o protekci a správném networkingu. Myslí si, že jim prostě chybí ten správný člověk, který by je „protlačil“ dovnitř.

I tady se umělci hluboce mýlí. Prestižní galerie vás neignorují z rozmaru nebo proto, že by měly radost z odmítání. Důvod je prostý: konkurence roste směrem k vrcholu a je nekompromisní. Podmínek pro to, abyste se dostali do užšího výběru, neodbytně přibývá. Galeristé vyžadují splnění mnoha kritérií, o kterých umělci často nemají ani tušení. Například tyto:

1. Vysoké řemeslné zvládnutí tvorby

2. Čitelnost z pohledu toho, kdo jste a co autentického světu nabízíte

3. Vaše reputace a výstavní minulost

A právě u třetího bodu drtivá většina umělců vůbec netuší, jak moc dokáže zmrazit vaši spanilou jízdu. Umělci netuší jak s tím pracovat, co vlastně jejich životopis o nich vypovídá a na co si dát pozor.

 

Pokud vás to právě zaujalo, tady je můj pohled na to, co vás drží ve vákuu: 

 

Polibek smrti od vašeho BIA: Model „Pay-to-Play“

Nedostatek talentu není nejčastější důvod proč umělec nikdy nepřekročí práh renomované galerie. Mnohem častějším důvodem je to, že si nevratně poškodili reputaci spolupracemi s takzvanými vanity galleries.

Tyto instituce fungují na principu „zaplať a vystavuj“. Umělec si pronajme prostor, zaplatí si za zařazení do katalogu, zaplatí si za certifikát... Na první pohled to vypadá lákavě – fotky z vernisáže v centru evropské metropole vypadají na sociálních sítích skvěle. Pro některé milovníky umění to má svou váhu. Jenže zkušený kurátor, galerista i poučený sběratel tento model rozpoznají během první vteřiny. Vědí totiž, že portfolio umělce neprošlo žádným odborným sítem. Nebyl to kurátor, kdo řekl „tohle je skvělé umění, které chci ukázat světu“. Byla to komerční služba, která umělci prodala ten sladký pocit prestiže.

Slepá ulička, ze které není návratu?

Pro profesionálního galeristu je takový záznam v BIO obrovským varovným signálem. Co to o vás říká? Že jako umělec hledáte zkratky namísto sice pomalého, ale poctivého organického budování kariéry. Ukazuje to na spoustu nezralých postojů nebo také na ochotu ohýbat pravidla trhu pro okamžitý úspěch. Důsledkem je ztráta důvěry. Sběratelé, kteří do umění investují nemalé peníze, se odvracejí, protože vidí, že hodnota autora je uměle vygenerovaná, nikoliv uznáním odborné veřejnosti. Kurátoři váhají a dveře do seriózních institucí se definitivně zavírají.

To, co na začátku vypadalo jako „rychlé obsazení trhu“, se tak stává dokonalou slepou uličkou. V umění totiž zkratky neexistují. A reputace je to jediné zboží, které si za peníze v žádné vanity gallery nekoupíte. Když ji jednou ztratíte, kupuje se zpět jen velmi těžko.

Poznámka pod čarou

K sepsání tohoto článku mě postrčila nedávná zkušenost ze sociálních sítí. Pod jeden z mých příspěvků o galeriích přistál komentář od jedné zneuznané tvůrkyně. Nebyl příliš vybíravý – nesl se v duchu toho, že český trh s uměním je jen ponižující vyčkávání, že solidní galerie si autorů nevšímají, o všem rozhodují jen „kámoši na rautech“ a umělci už na celý tento systém, cituji, kašlou.

Původně jsem si myslela, že jde o trolla, ale paní skutečně existuje. A její reakce je dokonalou případovou studií.

Zaprvé! Pláče na špatném hrobě – nejsem zlá galeristka, která by jí záměrně blokovala kariéru. Zadruhé, a to je podstatnější, její slova odhalují absolutní nepochopení toho, jak trh s uměním reálně funguje.

To, co tito frustrovaní tvůrci považují za „protekci a kamarádíčkování“, je ve skutečnosti velmi tvrdé, dlouhodobé a systematické budování profesionálních vztahů a – opět jsme u toho – reputace. Galerie nehledají lidi, kteří si zaplatí za chvilkovou iluzi slávy, ani ty, kteří v koutě čekají, až je svět objeví, a pak kolem sebe kopou. Hledají autory čitelné, řemeslně vyzrálé a profesně konzistentní.

Pokud má mít tento facebookový výkřik nějaký smysl, pak ten, aby vám ukázal dvě cesty. Můžete propadnout cynismu, stěžovat si na systém a tvrdit, že je všechno podplacené. Nebo můžete přijmout fakt, že umělecká kariéra je maraton, kde se reputace buduje s každým jedním zápisem do vašeho BIA. Volba je, jako vždy, na vás. Mým úkolem je vás nasměrovat na tu smysluplnější cestu.